Brčálnickým údolím 20. 6. 2020

Na parkovišti v Zadních Hamrech se nás sešlo celkem 12. Původní počet zájemců byl sice vyšší (24), ale polovina výlet vzdala vzhledem k rannímu dešti, který se zdál být vytrvalý. Nicméně při našem příjezdu už nepršelo a počasí vypadalo nadějně. Ostatně všichni jsme byli proti dešti vybaveni, takže nás nemohl překvapit. Z parkoviště poblíž malé vodní elektrárny Gustavsthal (instalována je zde průtoková vodní turbína) jsme se vydali nejprve po silnici kolem bývalé Petzoldovy papírny, která od svého uzavření stále více chátrá, střecha je už propadlá. Kousek za papírnou jsme odbočili na žlutou značku a pokračovali do kopce po pohodlné cestě. Tu jsme opustili, abychom se podívali na Lukášovy vodopády. Odbočka to měla být jen pro zájemce, ale naše odhodlaná skupina šla celá. Vodopády nejsou vysoké, spíše jsou to vysoké peřeje, ale vypadaly velmi romanticky.

Došli jsme k poutnímu místu Křížkov (Kreuzwinkel), kde původně stávala obec. Nyní jsou zde očištěné základy kostela a v roce 2007, kdy byla dokončena úprava místa v součinnosti české a bavorské strany za využití evropských fondů, zde byl vztyčen kříž. Od bývalé kaple byl krásný rozhled a my jsme tam s chutí posvačili.

Tolarskou cestou jsme se napojili na Hamerskou cestu a pokračovali Úhlavským údolím k mostu přes Černý potok (kvízový dotaz na jméno vodního toku zvládl správně jen Petr Šneberk). Ukázalo se, že naše radost z pěkného počasí byla předčasná, začalo pršet, všichni jsme oblékli připravené pláštěnky a peleríny, nejrůznějších střihů a kvality od různých výrobců. Nejzajímavější igelitovou pelerínu (koupenou v IKEA) měla Hanka Šiková. Byla laděna do slušivé růžové a vyznačovala se tím, že vůbec nechránila před deštěm a Hanka při závěrečném ohledání v hospůdce zjistila, že má mokré i prádlo. Déšť trval asi jen hodinu a nebyl ani zvlášť prudký, takže se to dalo vydržet. Nadto vytvořil správnou šumavskou atmosféru zamlženého mokrého lesa se svěže zeleným podrostem.

Kávovou (proč kávová? – nevíme) cestou jsme došli na cestu vedoucí k Černému jezeru. Potkali jsme tu pár také opláštěnkovaných turistů, ale brzy jsme odbočili z kopce, kterým vede špičácký tunel, k Rudolfovně (pro lidi neznalé jako jsem já, podotýkám, že Rudolfovna se jmenuje podle lesníka, který tu bydlel). Deště v minulých dnech tu musely být opravdu prudké a vydatné, protože poměrně strmá lesní cesta byla vodou umetená, jehličí, šišky, listí a malé klacíky byly shrnuty k okrajům.

Naše další cesta vedla k Brčálnickým mokřadům, se zajímavou květenou (viděli jsme vstavače a vemeníky, lužní křoviny i podmáčená torza stromů porostlá houbami). Museli jsme jít opatrně, protože dřevěné můstky dost klouzaly.

Došli jsme k místu, kde stávala trampská osada Dakota. Ještě před ní v lese jsme si všimli Památníku Šedého vlka – umrlčího prkna, které připomíná úmrtí trampského vedoucího Antonína Šefčíka v roce 1969. Na místě trampské osady je jen rozlehlá chalupa, kterou se snaží někdo upravit. Výsledek je zatím nejasný.

Krásně rozkvetlou loukou jsme se dostali k železniční trati, kterou jsme překročili a dostali se na Bouřňák k bývalé Frischově chalupě (Frischhof - chalupa) zde stávala podle internetových údajů od roku 1400, dnes je tam soukromá hospůdka a penzion manželů Fialových, kteří tu také od roku 1992 provozují soukromou ZOO farmu). Využili jsme venkovního sezení u ohniště ke druhé svačině. Měli jsme výborný čas, takže Pavel Bečvář zavolal do nedaleké hospůdky Pohádka, zda nás mohou přijmout. Dorazili jsme tam za malou chvíli a teplá gulášovka popř. kroupovka přišla vhod, stejně jako osvěžující nápoje. Dozvěděli jsme se také, že Pohádková země, chaloupka, v níž byla umístěna šumavská strašidýlka, už není v provozu.

Posledních pár kilometrů uběhlo velmi příjemně. Opustili jsme brčálnickou naučnou stezku, podešli trať, minuli jezero přečerpávací elektrárny Černé jezero a renovovanou chatu Ostříž s krásně upraveným okolím. Poslední příjemnou zastávkou bylo setkání s mladou rodinou před jejich rovněž pěkně restaurovanou šumavskou chalupou. Rodina zde bydlí trvale, jedno z dětí dojíždí do mateřské školy v Železné Rudě a manžel rovněž dojíždí za prací, ale rodina je zde velmi spokojená.

Na parkoviště jsme dorazili v dobré náladě, Jana Kolářová dokonce s houbařským úlovkem (veliký hřib kovář a několik velkých růžovek). Výlet (připravený Pavlem Bečvářem – díky, Pavle!) se vydařil a ti, kteří to vzdali kvůli špatnému počasí, mohou jen litovat.

DH

Pro fotky klikněte tady

Brigáda na Hadím vrchu

V sobotu 30.5.2020 se po dlouhé koronavirové přestávce sešli členové a sympatizanti Šumavských cest u Keplů, aby zaskočili na brigádě za studenty gymnázia na Mikulášském náměstí, kteří se ještě nemohli zúčastnit hromadné akce.Členové spolku tedy svedli sami další kolo (už třetí) boje s krásnou, leč invazivní lupinou. Mimochodem na pultech Hornbachu je celkem nenápadná sazenice této rostliny nabízena za 99,-Kč za kus J.

Na parkoviště se postupně dostavilo 31 brigádníků (tomu nejmladšímu – Marečkovi byly celé 4 měsíce J), přesto měla lupina velmi výraznou početní převahu.

Rostliny (letos ještě vesměs nevykvetlé) bylo třeba pečlivě vytrhat, nejlépe i s kořeny a vhodit do pytlů, které na konci dopoledne lemovaly celou naši brigádnickou trasu. Ta vedla od Keplů přes přírodní rezervaci Kepelské mokřady až na Hadí vrch, který nás tradičně odměnil nádhernými výhledy na šumavské vrcholy.

Celý den, včetně vynikajícího pozdního oběda na Rovině, se nesl v duchu radosti ze setkání, z pobytu v překrásné přírodě i z pocitu, že jsme Šumavě alespoň trochu prospěšní.

AT

Pro fotografie klikněte tady

 

Zimní vejšlap na sněžnicích 8. 2. 2020

Počet účastníku: 8 + 3 členů + průvodce

Počet ušlých km: cca 22

Trasa:

Prášily – hraniční přechod Gsenget – Rindlschachten - Albertschachten- Grosser Falkenstein (vrchol = nejvýše dosažený bod 1315 m n. m) - hraniční přechod Ferdinandovo údolí – Debrník – Železná Ruda. 

Z původně přihlášených 16 účastníků nás nakonec zbylo 8. Spolu s námi jely (vlakem a autobusem) do Prášil i 3 „pěšačky“, které se od nás na startu cesty oddělily a udělaly si samostatný výlet do Dobré Vody. 

Sněhová situace v posledních dnech nic pěkného neslibovala, proto jsme byli příjemně překvapeni, když jsme mohli sněžnice nazout prakticky hned v Prášilech.  Pomohla nám tak sněhová přeháňka v předcházejícím týdnu. Nedostatek sněhu nám vynahrazovalo sluníčko na modré obloze, počasí se opravdu vyvedlo. 

Pohoda, smích a obvyklé vtípky nás provázely cestou na vrchol Falkensteinu. Nezvyklý druh pohybu napovídal, že druhý den budeme vědět i o těch svalech, které po chůzi běžně nebolí. Horská chata na vrcholu, která je nově a citlivě postavena, nám poskytla chvilku na odpočinek, při kterém pivo „bodlo“ a česnečka byla výborná. Výhled od vrcholového kříže ukázal nejen skoro jarní, zelené podhůří, ale i siluetu vzdáleného alpského masivu s vrcholem Watzmannu. 

Cestu z vrcholu jsme zvolili už jen „po botách“, na druhou půlku cesty jsme sněžnice připevnili na batůžky.  Po závěrečném kafíčku a dortíku v Železné Rudě nás čekala už jen cesta večerním vlakem do Plzně.  

HP

Pro další fotky klikněte tady

 

 

Pouť a mše na Dobré Vodě po čtrnácté

V letošním roce je po koronaviru vše jinak. Každoroční pouť z Německa se díky omezením nemohla konat. Jen několik lidí přijelo alespoň na mši auty a ostatní ji mohli sledovat v online přenosu. Do kostela dorazilo asi 40 českých poutníků. 

Náš spolek byl jako každý rok připraven poskytnout příchozím občerstvení, i když letos jen v podobě kávy, čaje a zákusků.

Vše proběhlo ve velkém klidu a pohodě. Všichni zúčastnění se ale už teď těší na podzim, kdy se (snad) bude konat další pouť, a to už v normálním větším počtu účastníků z obou stran hranice.

IM

 

Běžky nebo pěšky - penzion Grobián v Lenoře 17. - 19. 1. 2020

Pro zimu roku 2020 název přímo na míru. Před víkendem 17. ledna si 22 zúčastněných toužebně přálo ladovskou zimu. Nedostavila se, a tak - bez běžecké výstroje - jsme se v pátek večer ubytovali v penzionu U Grobiána v Lenoře, abychom v příštích dvou dnech nachodili asi 40 kilometrů. Sobota začala nevábně. Déšť na zemi umrzal a cesta na vláček na zastávku z Lenory do Kubovy Hutě se podobala kluzišti. V nejvyšší železniční stanici Česka nás čekalo milé překvapení – něžná sněhová pokrývka. Výstup na 1362 m vysoký vrchol Boubína se zastávkou u pomníku zakladatele boubínské rezervace Josefa Johna byl hned veselejší. Z 16 let staré dřevěné rozhledny to vypadalo, že sníh napadl pouze pro nás a Boubínský prales. Zdalipak Karel II. Schwarzenberg v roce 1858, kdy vyhlásil Boubín za přírodní rezervaci, tušil, kolik se v ní ročně projde turistů? Cesta zpět opět prověřila naši zdatnost na zledovatělých kamenech, ale čím níže, tím příjemnější povrch, nás dovedl k Boubínskému jezírku a dále přes Zátoň až zpět na základnu v Lenoře, kde jsme se o zážitky podělili s Pavlem P., který mezitím poctivě nacvičoval správnou chůzi po rovině. Vyvrcholením dne byla oblíbená soutěž dvou družstev. Opět se řada z nás ujistila, jak jsou naše znalosti o Šumavě mizivé, až žádné. J Vynikl pouze Jindra B.

A neděle? Vyrazili jsme za hustého sněžení do 16 km vzdálené vlakové stanice Černý kříž kolem Stožce severní stranou. Sníh překvapil i cyklistu, kterého jsme potkali. Neděle byla po hodinové přeháňce bílá, s ojíněnými stromy a dobrou náladou.

Vláček neměl zpoždění, nikdo se neztratil. Ve Volarech někteří pokračovali vlakem domů a ostatní se vrátili do Lenory na dobrý pozdní oběd a pak auty domů. 

RB

 

Tuesday the 4th. Šumavské cesty o. s. | Home | Joomla 3 Templates Joomlaskins