Kolopěškování 8. 5. 2019

Počet účastníků: 14 členů + 9 přátel + 23 koloběžek

Trasa: cca 25 km (Špičácké sedlo – sjezdovka pod Pancířem – přístřešek Nad Silnicí – Tomášův Dvůr - kaplička na Jižní Stráni – Zelená Lhota – kaple sv. Jana – Dešenice – Nýrsko)

Ve středu ráno na státní svátek jsme se vypravili vlakem z Plzně na Špičák. Po cestě studujeme trasu v mapách a ti z nás, pro které je to premiéra, se nechávají poučit o technice jízdy a hlavně brzdění. Vzhledem k výluce jsme z Nýrska pokračovali autobusem, který nás vysadil přímo ve Špičáckém sedle, kde už na nás čekal Vláďa Klíma i s připravenými koloběžkami. Po malé chvilce vyzkoušení koloběžek vyrážíme.

Cesta ze Špičáckého sedla mírně stoupá. Ze začátku to jde docela snadno i začátečníkům, kteří jsou na koloběžkách prvně. Po chvíli ale někteří začínají ztrácet dech a při větším stoupání opouští koloběžku a raději ji vedou. Naštěstí to netrvá dlouho a u sjezdovky z Pancíře děláme první zastávku, abychom se všichni udrželi pohromadě.

Chvíli po tom, co jsme se opět rozjeli, cesta začíná klesat. Sláva. Teď teprve začíná ten pravý požitek z jízdy na koloběžce. Občasné výmoly a drobnější kameny nás nemohou rozházet. Děláme další zastávku na občerstvení a za chvíli frčíme dál až na rozcestí Tomášův Dvůr, kousek od Bečvářova srubu. Tady se chvíli kocháme výhledem na Ostrý a údolí Úhlavy. Další cesta nás vede přes louku a lesní kamenitou cestou sjíždíme na silničku vedoucí ke kapličce na Jižní Stráni. Zde dochází k prvnímu defektu a Vláďa se obětavě vrací na pomoc. U kapličky opět odpočíváme a užíváme si nádherného skoro letního počasí a výhledů na Šumavu. Pak už cesta rychle ubíhá až do Zelené Lhoty k Restauraci Zach, kde si na terase s výhledem na vodní nádrž Nýrsko dáváme oběd.

Po siestě se vydáváme znovu na cestu směr Dešenice se zastávkou u kaple sv. Jana. V Dešenicích Vláďa zařídil prohlídku tvrze s muzejní expozicí pivovarnictví a zajímavými interiéry. Po prohlídce, která se malinko protáhla, zjistil Pavel Š., že má napínáček v kole, a tak musel nastoupit tým mechaniků, aby zajistil výměnu duše. Tím jsme se dostali do značného časového skluzu a plánovanou trasu místo v Janovicích nad Úhlavou jsme zakončili již v Nýrsku. Ale mělo to výhodu. Vlak byl již přistaven, a tak jsme se mohli pohodlně usadit. Také jsme si při té příležitosti doplnili slovní zásobu. Vlastík nás poučil, že pokud si chceme v kupé vyvětrat, musíme nejdříve zmáčknout ten „piclík“ a pak otevřít okno.

Na závěr ještě jednou děkuji Vláďovi za skvělé zajištění akce a všem účastníkům za absolvování akce bez ztráty kytičky. Tak zase příště.

Koloběžky zapůjčila Půjčovna sportovních potřeb Sport COOLNA – paní Květa Loosová. Děkujeme. 

PL

 

 

Relaxační pobyt v konopných lázních Volary 11. - 14. 4. 2019

Volary, hotel Bobík

I letos jsme pokračovali v tradici. Skupina členů a příznivců spolku Šumavské cesty opět strávila prodloužený relaxační víkend v konopných lázních ve Volarech.
Volný čas mezi procedurami jsme trávili dle svého zájmu. Někdo výletem do Prachatic, jiný toulkami šumavskou přírodou v blízkém či vzdálenějším okolí Volar, plaváním v zrekonstruovaném bazénu nebo prostě odpočinkem.

Naše skupinka se již cestou z Plzně do Volar zastavila před Vimperkem v obci Štítkov. Odtud jsme krátkou procházkou došly na kopec s rozhlednou Svatá Maří.
V dalších dnech jsme podnikli procházku v okolí Volar, při které jsme si prohlédli nově vybudovaný posed v korunách stromů, tzv. Treehouse. Ten si mohou pronajmout  zájemci o pobyt v samotě šumavské přírody. Dále jsme se vydaly na celodenní výšlap z Kubovy Hutě přes Boubín, kde místy ještě ležel sníh, do Lenory. Během trasy jsme potkávaly účastníky extrémního dálkového pochodu. Jeho smyslem je připomenutí a uctění památky žen a dívek, které zahynuly na sklonku druhé světové války během jednoho z tzv. pochodů smrti. Pochovány jsou na Židovském hřbitově ve Volarech.

Procedury v hotelu Bobík byly velmi příjemné, personál jako vždy ochotný a jídlo výborné. Letošní pobyt se opět povedl.


Přestože nejsem členkou Šumavských cest, jsem ráda, že mne berou sebou a umožňují mi zúčastnit se jejich akcí. Už teď se těším na příští rok.

OL

 

Velikonoční vejšlap 13. 4. 2019

Za rozhledem po kraji z Vinného vrchu               

V sobotu ráno v 7:30 se scházíme na hlavním nádraží, abychom pod vedením zkušeného rozvážného vedoucího „Pašlíka“ Škouly uskutečnili tradiční velikonoční výlet po neokoukaných šumavských stezkách a koutech. Zatím jsme v nekompletní sestavě, bez odloučených mimoplzeňských sekcí, které se mají připojit cestou. Přeprava začíná výlukou, bravurně zvládáme dopravu busem do Dobřan, vše klape jak na drátku, odloučené sekce se připojují dle plánu, v Dobřanech štěnovická, v Přešticích přeštická, v Klatovech pak jihočeská – přátelé z Blatné a Volyně. Cesta vlakem uběhla jak po másle živou diskusí a vyprávěním o veselých kouscích českého ústavního činitele ve Vídni. Ani jsme se nenadáli a už vystupujeme v Dešenicích. Před vykročením na trasu nás vedoucí shromažďuje, vítá a stručně nám sděluje, proč jsme tady, a čeho by se měl každý turista vyvarovat a už nás nic nemůže zadržet. Počasí je sice chladné, ale polojasné, beze srážek a pro turistické potřeby velice příznivé, jen dohlednosti nejsou úplně nejlepší.

V prvním úseku sledujeme naučnou stezku Po stopách formanů, vyhneme se ale Žíznětícím a po jižním a východním úbočí Želivského vrchu míříme k první pozoruhodnosti - Želivským lipám, mezitím na dohled míjíme Děpoltice. Lípy stojí za zastavení, po kterém pokračujeme klesáním do osady Krotějov, to už máme výhled i na další cíl, městys Strážov s jeho dominantou gotickým kostelem sv. Jiří. Ke kostelu jdeme nejen proto, že stojí za zhlédnutí a je v dobrém stavu, ale i proto, že restaurace v jeho sousedství je díky prozřetelné Pašlíkově předběžné koordinaci otevřena a paní hostinská je připravena i přes zdravotní indispozici poskytnout pocestným občerstvení. Kromě nadstandardní péče nám i sdělila informaci, kde je pohřben Otto Kaskoun, lékař, šumavský patriot a autor poutavých knih o Šumavě, který žil dlouhá léta ve Strážově a také zde v r. 2014 zemřel. Po občerstvení se vydáváme dále na Vinný vrch nad městysem, cesta vede kolem hřbitova, takže není problém na hřbitov zajít a u hrobu vzdát krátce úctu Ottovi Kaskounovi. Strážov je rozložen ve svahu, takže výstup na Vinný vrch, pokud se pocestný občas zastaví a otočí, poskytuje několik vyhlídek na město, okolí a na šumavské hřebeny a kopce kolem, první již od kostela a každá další je o něco bohatší a rozličnější. Z Vinného vrchu pak pokračujeme kolem Rovenského vrchu na Klenovou, což je magické kultovní místo, nabité historickými a kulturními objekty a uměleckými artefakty, na jejichž prohlídku a zažití by potřeboval pocestný celý den, který už k dispozici nemáme, takže volíme kompromis, areálem trochu pobloumáme, pokocháme se ovečkami s jehňátky, bez vstupenky vnikáme na nádvoří pod hradem, chvíli taháme neplacené informace z rezignované průvodkyně a pak se spořádaně pouštíme na závěrečný sestup do Janovic. Nejkratší cesta vede 2 km po asfaltce z poměrně příkrého kopce, což není ideální, takže zkušený vedoucí volí mírně delší, ale hezčí a snesitelnější polní cestu přes bývalé cvičiště se střelnicí, která kupodivu není zdemolovaná a vykradená, čemuž nikdo z nás nerozumí. Tato cesta nás vede k bývalým janovickým kasárnám, které jsou nyní průmyslovou zónou. Kolem nich pokračujeme do městečka a dále na nádraží. Časový rozpočet a nenásilné řízení tempa po celý den na trase naším vedoucím jsou tak dokonalé, že na nádraží přicházíme asi 20 minut před odjezdem vlaku. Co říci na závěr? Vlak jel na čas, ne o 2 a půl hodiny později jako při naší předposlední akci. A také:

Ušli jsme celkem 21,2 km se stoupáním 1630 m a klesáním 1750 m, pochodu se zúčastnilo 21 turistů. Za potěšitelnou zmínku stojí, že v našich řadách pochodovaly i hodně mladé tváře, o 40 až 50 let mladší, než je náš běžný věkový průměr, a účast Volyňské sekce je zase dokladem o expanzi našeho vlivu za hranice kraje. Členové a členka této sekce byli sympatičtí a především poučení a zkušení šumavští patrioti – a znalci Klostermanna.

V neposlední řadě je třeba poděkovat „Pašlíkovi“ Škoulovi, který při přípravě a vedení vejšlapu odvedl práci jako obvykle, tzn. precizně. A těšit se na další výlety po Šumavě.

JiB

Další fotky z vejšlapu najdete tady

 

DSC 0014

 

Jarní vejšlap 23. 3. 2019

Počet účastníků: 20 členů + 5 přátel

Trasa: 18 km (Hrádek u Sušice – Tedražice – Pod Čepičnou – Vintířova studánka – Rabí – Žichovice)

Sobotní sraz na Hlavním nádraží v Plzni byl opravdu časný - v 5:50. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že členové i přátelé Šumavských cest dorazili včas a celá skupina v pohodě stihla rychlík Rožmberk v 6:03. Než jsme se nadáli, už jsme přestupovali v Horažďovicích - předměstí na lokálku směřující do Sušice. Vystoupili jsme v Hrádku u Sušice a už po 8. hodině ranní jsme vyrazili do terénu. Přivítalo nás jarní počasí se sluncem a azurovou oblohou, které nás provázelo celý den. První zastávka byla u 400letého chráněného Hrádeckého dubu. Prošli jsme probouzejícím se městečkem a nejprve kráčeli údolím potoka Ostružná. Na chvíli jsme opustili údolí, abychom se pokochali krásným výhledem na kostelík sv. Vavřince ve Zdouni. Pokračovali jsme dále kolem potoka, ale po chvíli nás čekalo první stoupání do Suchého vrchu. Naší odměnou byl úchvatný pohled na šumavské vrcholy. Při malém občerstvení jsme určovali jednotlivé vrcholy, některé v dálce ještě pokryté sněhem. Pak byla naše cesta pestrá, stoupání, klesání, kdykoliv jsme vyšli z lesa, otevíraly se nám krásné pohledy na Šumavu. Polední turistický oběd na prosluněné louce s výhledem na šumavské panorama neměl chybu. Poté jsme míjeli další turistické body jako Ondola, Pod Čepičnou, až jsme dorazili ke studánce sv. Vintíře kousek od vsi Budětice, která je skvěle udržovaná. Však jsme se také napojili čistou chladivou vodou. Naše kroky chvíli vedly po Vintířově stezce. Když už nás trochu začaly bolet nohy, otevřel se před námi úžasný výhled na majestátní hrad Rabí. Přidali jsme do kroku a po chvíli vstoupili do městečka stejného jména. První zastávkou byl udržovaný židovský hřbitov. Pak se naše skupina rozdělila, část si dala odpočinek na prosluněném náměstíčku a 14 výletníků si dopřálo prohlídku hradu ze 14. století. Málokdy se naskytne, abychom celý hrad měli jen pro sebe a průvodkyně se mohla věnovat jen nám. Ten zážitek – hrad bez turistů, dětí a ruchu jsme si dokonale užili. Díky krásnému počasí jsme se pokochali z  ochozu věže úžasnými výhledy do kraje. Další příjemnou zastávkou byl hostinec Vystřelený vočko. Oběd byl vynikající a musíme ocenit vtip majitelů, co se týče názvu, snad každý si z hodin dějepisu pamatuje, že roku 1421 při obléhání hradu Rabí husitský vojevůdce Jan Žižka zde přišel o pravé oko. Posilněni jídlem a pitím jsme absolvovali poslední úsek naší cesty do Žichovic na nádraží. U jezu na Otavě si dopřáváme poslední pohled na siluetu mohutného hradu Rabí.

Lokálka přijela včas, takže nám v Horažďovicích stačily 3 minuty na přestup do vlaku mířícího do Plzně. Lehce před 18. hodinou jsme vystoupili z vlaku a na peróně nastalo všeobecné loučení po krásném dni. Zde by mohlo vyprávění skončit, nebýt naší milé Muřky. Asi jí duch Českých drah trochu potrestal za hlášku vyřčenou na jejich adresu při minulém výletu. Při loučení totiž zjistila, že zapomněla ve vlaku své drahocenné turistické hůlky, tak se pro ně vrátila zpět do vlaku. Jeli jsme novým vlakem společnosti RegioJet s automatickými dveřmi. Když Muřka chtěla zpět vystoupit na perón, tak se tyto moderní dveře nenávratně zavřely a po chvíli se vlak rozjel. Ve všeobecném veselí to nikdo kromě Radky nepostřehl. Naštěstí měl vlak konečnou na Jižním předměstí, takže Muřka daleko nedojela. Jen si může připsat další příhodu.

Dorazili jsme do svých domovů krásně unaveni, osvěženi hezkou túrou, nádherným počasím a skvělou společností.

Fotky z vejšlapu najdete tady

DSC 0739

 

Sněžnice nebo běžky 9. 2. 2019

Počet účastníků: 8 členů + 9 přátel

Trasa: Ušlapáno 17 km (Nová Hůrka – Slučí Tah – Gerlova paseka – Rudská silnice – Šmauzy – Tomandlův křížek – Pancíř – Špičácké sedlo – Špičák) 

V sobotu ráno vyrážíme z Plzně vlakem do Železné Rudy, na Špičáku přistupuje Pavel N. s Ivanou a hromadou sněžnic. V Rudě přesun na autobus, krátká cesta do Nové Hůrky a konečně po několika metrech po silnici nazouváme vynález zvaný sněžnice. 

Cesta na Slučí Tah je příjemná, ale zjišťujeme, že jít na sněžnicích prašanem nebo po zamrzlé krustě je úplně něco jiného než šlapat v mokrém lepivém sněhu. S každým krokem zvedáme nějaké to kilčo navíc a nohy začínáme cítit. Navíc opouštíme upravenou cestu a začínáme postupovat neporušeným sněhem. První větší pauza je za Gerlovou pasekou a již začínáme cítit, že nohy něco ušly.

Přecházíme silnici na Javornou a čeká nás lehce demotivující úsek, kdy rovná cesta nebere konce. Následuje opět úsek volným terénem a hlavně se blížíme k jednomu z nejvýraznějších hřebenů západní části Šumavy. Vystoupání dvě stě výškových metrů direttissimou náš peleton slušně roztrhalo, ale v teplé hospůdce na Pancíři jsme se zase všichni sešli. 

Z Pancíře nás čekal už pouze sestup na Špičák, ale pokud jsme si mysleli, že je tím dobrodružství dnešního dne za námi, hluboce jsme se mýlili. Čekala nás totiž ještě cesta domů, kterou předznamenala Muřka hláškou: „Pán Bůh chtěl mít všechny blbce pohromadě, tak stvořil České dráhy".

Radost z včasného příchodu na nádraží nás velmi rychle přešla, když se přesně v čas odjezdu vlaku objevilo na informační ceduli avizované zpoždění 60 min. Nezbylo nám nic jiného než čekat, ale skutečnost byla bohužel taková, že náš rychlík dorazil až po devadesáti minutách. Když jsme usedli do příjemných sedaček v teplém kupé, rázem bylo vše odpuštěno a při pomalém usínání jsme začali myslet na vyhřátou vanu. České dráhy však myslely na naši bdělost a ostražitost, tak nám štíplístek suše oznámil, že se dispečer rozhodl zastavit náš vlak už v Klatovech (původně měl jet až do Prahy) a my jsme museli vystoupit a v romanticky neutěšené nádražní hale čekat půl hodiny na osobák, který nás (snad) konečně doveze domů. Aby dráhy dokázaly svoji dokonalost, rozhodly se všechny čekající lidi nacpat do jednoho vagónu a až poté, kdy hrozilo, že se jim tam všichni nevejdou, přišel nám průvodčí slavnostně oznámit, že pro nás vybojoval ještě jeden vagón.

Jelikož páni železničáři vyčerpali svůj denní příděl překvapení, dorazili jsme do Plzně pouze se zpožděním cca 140 minut a doma jsme byli už před půlnocí.

JB

Fotky najdete tady

Monday the 27th. Šumavské cesty o. s. | Home | Joomla 3 Templates Joomlaskins