Jarní vejšlap 23. 3. 2019

Počet účastníků: 20 členů + 5 přátel

Trasa: 18 km (Hrádek u Sušice – Tedražice – Pod Čepičnou – Vintířova studánka – Rabí – Žichovice)

Sobotní sraz na Hlavním nádraží v Plzni byl opravdu časný - v 5:50. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že členové i přátelé Šumavských cest dorazili včas a celá skupina v pohodě stihla rychlík Rožmberk v 6:03. Než jsme se nadáli, už jsme přestupovali v Horažďovicích - předměstí na lokálku směřující do Sušice. Vystoupili jsme v Hrádku u Sušice a už po 8. hodině ranní jsme vyrazili do terénu. Přivítalo nás jarní počasí se sluncem a azurovou oblohou, které nás provázelo celý den. První zastávka byla u 400letého chráněného Hrádeckého dubu. Prošli jsme probouzejícím se městečkem a nejprve kráčeli údolím potoka Ostružná. Na chvíli jsme opustili údolí, abychom se pokochali krásným výhledem na kostelík sv. Vavřince ve Zdouni. Pokračovali jsme dále kolem potoka, ale po chvíli nás čekalo první stoupání do Suchého vrchu. Naší odměnou byl úchvatný pohled na šumavské vrcholy. Při malém občerstvení jsme určovali jednotlivé vrcholy, některé v dálce ještě pokryté sněhem. Pak byla naše cesta pestrá, stoupání, klesání, kdykoliv jsme vyšli z lesa, otevíraly se nám krásné pohledy na Šumavu. Polední turistický oběd na prosluněné louce s výhledem na šumavské panorama neměl chybu. Poté jsme míjeli další turistické body jako Ondola, Pod Čepičnou, až jsme dorazili ke studánce sv. Vintíře kousek od vsi Budětice, která je skvěle udržovaná. Však jsme se také napojili čistou chladivou vodou. Naše kroky chvíli vedly po Vintířově stezce. Když už nás trochu začaly bolet nohy, otevřel se před námi úžasný výhled na majestátní hrad Rabí. Přidali jsme do kroku a po chvíli vstoupili do městečka stejného jména. První zastávkou byl udržovaný židovský hřbitov. Pak se naše skupina rozdělila, část si dala odpočinek na prosluněném náměstíčku a 14 výletníků si dopřálo prohlídku hradu ze 14. století. Málokdy se naskytne, abychom celý hrad měli jen pro sebe a průvodkyně se mohla věnovat jen nám. Ten zážitek – hrad bez turistů, dětí a ruchu jsme si dokonale užili. Díky krásnému počasí jsme se pokochali z  ochozu věže úžasnými výhledy do kraje. Další příjemnou zastávkou byl hostinec Vystřelený vočko. Oběd byl vynikající a musíme ocenit vtip majitelů, co se týče názvu, snad každý si z hodin dějepisu pamatuje, že roku 1421 při obléhání hradu Rabí husitský vojevůdce Jan Žižka zde přišel o pravé oko. Posilněni jídlem a pitím jsme absolvovali poslední úsek naší cesty do Žichovic na nádraží. U jezu na Otavě si dopřáváme poslední pohled na siluetu mohutného hradu Rabí.

Lokálka přijela včas, takže nám v Horažďovicích stačily 3 minuty na přestup do vlaku mířícího do Plzně. Lehce před 18. hodinou jsme vystoupili z vlaku a na peróně nastalo všeobecné loučení po krásném dni. Zde by mohlo vyprávění skončit, nebýt naší milé Muřky. Asi jí duch Českých drah trochu potrestal za hlášku vyřčenou na jejich adresu při minulém výletu. Při loučení totiž zjistila, že zapomněla ve vlaku své drahocenné turistické hůlky, tak se pro ně vrátila zpět do vlaku. Jeli jsme novým vlakem společnosti RegioJet s automatickými dveřmi. Když Muřka chtěla zpět vystoupit na perón, tak se tyto moderní dveře nenávratně zavřely a po chvíli se vlak rozjel. Ve všeobecném veselí to nikdo kromě Radky nepostřehl. Naštěstí měl vlak konečnou na Jižním předměstí, takže Muřka daleko nedojela. Jen si může připsat další příhodu.

Dorazili jsme do svých domovů krásně unaveni, osvěženi hezkou túrou, nádherným počasím a skvělou společností.

HŠ

Fotky z vejšlapu najdete tady