Šumavské cesty na sněžnicích 19. 2. 2022
Je 19. února 2022 a několik dobrodruhů ctihodného spolku Šumavské cesty nastupuje v Plzni do vlaku směr Zelená Lhota na Šumavě. Chystáme se na dlouho avizovanou výpravu na sněžnicích. Za okny vlaku ubíhající svěže zelená pole nás nechávají v klidu, protože jedeme přece do hor a tam si sněhu užijeme víc než dost. Ale v Dešenicích jsme začali trochu nervóznět. Po sněhu ani památky. A v cílové stanici, východisku našeho putování, abys sníh hledal lupou. Před nádražím nás čekal Pavel, člen Informační a strážní služby Národního parku Šumava, který bude dnes naším horským vůdcem. Nejprve rozdal sněžnice těm, kteří neměli vlastní, a s optimistickým tvrzením, že sněhu bude o pár metrů výš dostatek, jsme vyrazili. Po několika stech metrech zavelel náš horský vůdce k zahájení útoku na Prenet. Ze silnice odbočil kolmo do svahu a svojí diretissimou naznačil, jak si to dobývání Prenetu představuje. Podotýkám, že prudkost svahu lákala k chůzi po čtyřech. Z mlhy před očima jsem viděl jenom houpající se sněžnice na batohu stoupajících, protože i s přibývající nadmořskou výškou se sněhu jaksi nedostávalo.
Začal jsem přemýšlet o tom, že jsem si špatně přečetl propozice, protože toto opravdu nebyl pochod na sněžnicích, ale se sněžnicemi. Ihned jsem pojal podezření, že náš vůdce prostě jen potřebuje přenést ty sněžnice ze Zelené Lhoty na nádraží Špičák, i když ne zrovna nejkratší cestou, aby je tam měl připraveny pro další důvěřivce, kteří naši trasu půjdou v protisměru.
Když jsme tedy udýchaní a upachtění konečně ten Prenet dobyli, řekl Pavel, že to byla jen zahřívačka, že se loudáme, a že takhle by to dál nešlo. Takto povzbuzeni jsme se vydali po hřebenovce směrem k Můstku. Konečně se na cestě začalo objevovat něco málo sněhu a ledu. A tak došlo i na ty sněžnice, i když to chvílemi bylo spíš na brusle. Expedice tedy začala fungovat podle itineráře.
První odpočinkovou přestávkou bylo místo v blízkosti kaple na Suchých Studánkách. Kaplička je menší kopií Hauswaldské kaple. Někomu dvojitá dávka horkého svařáku od Ládi Klímy a někomu výborná kávička od Pavla Nedvěda dala zapomenout na všechna předešlá strádání. Na druhou stranu to mělo i pozitivní účinek, protože společně prožitá utrpení stmelují kolektiv.
Posilněni na těle i na duchu jsme se vydali k dalšímu postupnému cíli, kterým byl pramen řeky Křemelné. Tady jsme ocenili přítomnost horského vůdce, protože jinak bychom ten pramen nenašli. Odtud opět vzhůru cestou (spíš necestou) na vrchol Můstku. Roztahanost našeho vrcholového družstva svědčila o propukající únavě. Ovšem výhledy z míst, kde stávala dříve chata, byly prvotřídní. Sice foukal čerstvý vítr, ale slunce zahnalo všechny chmury, Tož jsme se vydali dál až k Tomandlovu kříži.
Tady padlo zásadní rozhodnutí navštívit restauraci v chatě na Pancíři, jen jsme se modlili, aby měla otevřeno. Znamenalo to absolvovat závěrečný stoupák. Ale vědomí, že bude dnes skutečně poslední, vlilo členům expedice poslední síly do nohou. Hurá, mají otevřeno! Nedovedete si představit, jak blažené bylo spočinutí v teple při konzumaci pěnivého moku, kterým jsme doplňovali kritickou ztrátu tekutin. Někteří se dali dokonce přesvědčit, aby těžce zhřešili a dali si kalorickou bombu ve formě tvarohového dezertu s borůvkami.
S vědomím, že původně plánovaný vlak zpět do civilizace stejně nestihneme, naše konzumace stále rostla. Nicméně přišla hodina H a personál dával nepokrytě najevo, že by dnes taky rád domů. Opustili jsme tedy útulnou hospůdku a jali se sestupovat ze zasněženého vrcholu Pancíř do potemnělých hlubin Železnorudské kotliny. Nakonec jsme se sešli na špičáckém nádraží. Přepočítáním jsme se ubezpečili, že cestou nikdo nezahynul ani v drápech medvěda či v zubech hladových vlků.
Odevzdáním sněžnic našemu horskému vůdci naše dnešní anabáze skončila. A protože konec dobrý - všechno dobré, budeme mít na tuhle výpravu jen ty nejlepší vzpomínky.
JP