Voděnka 2014 (24. - 25. 5. 2014)

Počet účastníků:5 členů, 5 kamarádů + Filip (pes)

Ušlapané kilometry: 0

Ujeté kilometry po vodě: 34 + 16 km

Na letošní Voděnce jsme se rozhodli sjet opět Vltavu, ale tentokrát, po několika letech, přece jen změna. Vyplouváme z Vyššího Brodu a rádi bychom dopluli až na Zlatou Korunu.

Všechno vypadalo od začátku velmi nadějně, kromě výhledu na počasí. Jelikož v týdnu před vyplutím bylo počasí úplně nádherné, nechtělo se věřit Norům, kteří tvrdili, že víkend bude výrazně vlhký. Bohužel ještě v pátek ráno to tak vypadalo. Jenže těsně před odjezdem z Plzně se Pavel B. ještě jednou podíval k Norům do meteorologické kuchyně a s překvapením zjistil, že voda z předpovědi zmizela.

Když však dorazil Pavel P. s Hankou P., tak ta ukazovala na svém umaštěném sklíčku zprávu od Norů, že má cedit jako o život. Hmmmmm a teď babo raď (autor článku nemá na mysli žádnou konkrétní čarodějnici. Jde pouze o metaforické vyjádření).

Ráno to sice na obloze vypadalo tak, že pravdu má Hanka, ale co naplat, musíme vyrazit a třeba tomu ujedeme. Nikdo nechtěl věřit Pavlovi B., že vypsal objednávku sv. Petrovi správně.

Dva kormidelníci si vypůjčili v půjčovně lodí obrovské koráby (jedna loď asi tak pro celou třídu i s paní učitelkou a školníkem) a konečně se mohlo vyrazit.

Hned první jez ve Vyšším Brodě se ukázal jako malý vyřazovák, takže z důvodu zachování suchého oblečení alespoň chvilečku, jej většina posádek zvládla pěšky. Po takové dřině nezbylo jiného než zastavit v nejbližší obžerstvovně a pořádně se na to posilnit. Ve skutečnosti to bylo vlastně kvůli Milanovi, který přijel na vodu hlavně proto, aby ochutnal co nejvíce místních klobás. Provádí totiž celosvětový výzkum, týkající se vyhodnocení lokality s nejlepší klobásou.

Vypadalo to sice, že každou chvilku na nás obloha spadne, ale jakmile jsme vjeli do Rožmberku, začala se ukazovat modroha. Ze začátku sice jen sporadicky, ale nakonec nás doprovodila až do cíle. A to tak, že někteří jedinci se notně na slunci připekli.

Ti nejbystřejší z nás, kteří první pochopili, že déšť se konat nebude a bude tudíž nesnesitelné horko, akčně zareagovali a vykoupali se rovnou v Rožmberku na jezu.

Po této koupací vložce nás už čekala dlouhá romantická plavba až do Českého Krumlova. Nechali jsme si jedno auto jako zálohu na půli cesty, ale nebylo potřeba a zvládli jsme celou plavbu dlouhou 34 km bez újmy na zdraví (jak fyzickém, tak i psychickém).

Večer v kempu dopadl skvěle (kromě hokejového zápasu s Finskem). Seznámili jsme se s vodáckou omladinou, která se nás nejdříve drze ptala, kde máme kamaráda vodáka Kryštofa Kolumba, ale když zjistila, že máme sebou také krásné a mlaďounké vodačky, zanechali nejapných poznámek. Tedy máme-li být přesní, spatřili pouze Lucku D., protože její háček, Jana K., po postavení stanu zalehla a viděli jsme ji až druhý den ráno. Večer nám Lucka udělala krásnou hudební produkci, tak jsme zapěli, uronili slzy a šli spát.

Druhý den nás čekala výrazně kratší trasa do Zlaté Koruny, ale hlavně proplutí skvostným Českým Krumlovem se čtyřmi jezy. První jez jsme sjeli po skluzavce odvážně rovnou bez okukování z břehu, za což nás vodácký Pánbůh potrestal notnou sprchou a následným vyléváním mohutných zásob vody. Další dva jezy byly krásné, ale u předělaného zámeckého jsme konečně pochopili, co to znamená „dostat kartáč“. Celá šlajsna je vystlána umělohmotnými kartáči (jako kdysi na umělé sjezdovce), na které nebohý vodák najede a pak již přestává být tím, kdo loď řídí. Klidně může vytáhnout klacek (myšleno pádlo) z vody a dát si šlofíka, protože po kartáčích sjíždí jako po eskalátoru. Je tedy naprosto jasné a pochopitelné, že toto zklamání (kde jsou ty časy, kdy i lodě, které zámecký jez zdolaly bez převrácení, se vzápětí začaly potápět, protože objem nateklé vody byl maximální) jsme museli spláchnout opět v nejbližší vodácké taverně. Milan si udělal čárečku za další klobásu a pak už nás čekal jen závěrečný jezík ve Zlaté Koruně.

Na závěr jsme udělali takovou pěknou tečku za tou naší letošní Voděnkou v podobě zmrzliny (klobásu naštěstí neměli) a vyrazili k domovu.

Všichni vypadali spokojeně (snad až na psa Filipa, kterému bylo upřeno místo na přídi a tak musel neustále koukat Pavle pod pádlující rukou, což mu kazilo výhled), takže doufám, že se sejdeme všichni příští rok při Voděnce 2015.

PB

Fotky z Voděnky najdete na http://sumavskecesty.rajce.idnes.cz/Vodenka_2014_24._-_25._5._2014/