ADVENTNÍ VEJŠLAP KOLEM JEZVINCE 26. 11. 2017

Jinak velice vydařená tradiční akce Šumavských cest, kterou svoji autoritou a bohatými zkušenostmi zaštiťoval Pavel Škoula, nezačala úplně hladce. Štěnovická divize Šumavských cest se k výpravě připojovala v Dobřanech a byla připravena Pašlíkem na to, že mezi Plzní a Dobřany je výluka a plzeňské jádro přijede do Dobřan autobusem. Paní výpravčí v Dobřanech nám ale sdělila, že vlak přijede normálně z Plzně, takže po nástupu do vlaku jsme celý vlak dvakrát proběhli, a když jsme nikoho z plzeňského jádra nepotkali, mírně nás to znejistilo. Pro jistotu jsme zavolali Pavlovi Bečvářovi a ředitelce Janě Kolářové - na Pašlíka jsme samozřejmě číslo neměli. Pavel zřejmě při prvním zazvonění mobil vyhodil velkým obloukem z okna ložnice, Jana telefon sice zvedla, ale v situaci se také neorientovala, což ani nešlo, protože logické postupy, jimiž se řídí České dráhy, jsou na vyšší, pro nás, prosté cestující, nesrozumitelné úrovni a jejich zaměstnanci jsou většinou informováni málo nebo vůbec. Výluka byla mezi plzeňským hlavním nádražím a zastávkou u zimního stadionu, vlak byl tedy vypraven z této zastávky, autobus z hlavního nádraží jel ale až do Dobřan. Nakonec jsme se úspěšně s Pašlíkovou skupinou sešli a od té doby už všechno klapalo jako po drátkách. A my jsme mohli mít dobrý pocit, že jsme vedení Šumavských cest ozvláštnili vstup do jinak fádní listopadové neděle, a tak nějak je nenásilně zapojili do akce, jíž se fyzicky neúčastnili.

Z Nýrska naše skupina, čítající 13 duší, vyrazila odhodlaně pošumavskou krajinou k vesnici Hadrava, z dobrého rozmaru nás nemohlo vyvést ani počasí, typické pro toto roční období, které mám od dětství nerozlučně spojené s oslavami VŘSR. Pozitivní bylo, že místo deště poletovaly sněhové vločky. Jen ty výhledy na panoramata šumavských hřebenů, jež Pašlík sliboval, byly trochu skromnější. Toto počasí také nesvádělo k vysedávání na mezích a pasekách, takže akce měla rychlejší spád.  Za Hadravou jsme se po chvíli ponořili do hloubi lesa a začali jsme stoupat k osadě Orlovice. Zde opět pamětníci mezi námi mohli zavzpomínat na pionýrské tábory, které zde v minulém století prožili, a čtveráctví, která zde natropili. Odtud nás pak Pašlík neomylně navedl na stezku, která direttissimou vystoupala na vrchol Jezvince (739 m n. m.). Poletující vločky se mezitím proměnily v hustou chumelenici, a tak nás na vrcholu kóty čekala zimní pohádka.  Vrcholek je porostlý lesem, výhled byl tedy nulový, přesto úžasný zimní zážitek, mj. i proto, že prakticky nikdo z nás tento opomíjený vrchol Všerubské pahorkatiny dosud nezdolal. Dolů jsme sestoupali jinou, ale stejně strmou cestou. Přes Liščí hájovnu jsme se promyšlenou smyčkou vrátili do Orlovic a odtud už jsme nezadržitelně klesali do cíle našeho vejšlapu - Pocinovic. Protože jsme měli dostatečnou časovou rezervu, nechali jsme si od Pašlíka poradit a střihli jsme si ještě křížovou cestu k poutnímu místu Dobrá Voda nad Pocinovicemi. Všichni jsme se napili léčivé vody ze zdejší zázračné studánky a bez cukrovek a dalších vážných chorob, které nám okamžitě odešly, jsme se přesunuli zpět do Pocinovic, nastoupili do vlaku a spořádaně jsme se vrátili bez dalších příhod do domovů, příjemně unaveni, s dobrými pocity ze zdařilého výletu.

JiB a PaB