Sněžnice nebo běžky 9. 2. 2019

Počet účastníků: 8 členů + 9 přátel

Trasa: Ušlapáno 17 km (Nová Hůrka – Slučí Tah – Gerlova paseka – Rudská silnice – Šmauzy – Tomandlův křížek – Pancíř – Špičácké sedlo – Špičák) 

V sobotu ráno vyrážíme z Plzně vlakem do Železné Rudy, na Špičáku přistupuje Pavel N. s Ivanou a hromadou sněžnic. V Rudě přesun na autobus, krátká cesta do Nové Hůrky a konečně po několika metrech po silnici nazouváme vynález zvaný sněžnice. 

Cesta na Slučí Tah je příjemná, ale zjišťujeme, že jít na sněžnicích prašanem nebo po zamrzlé krustě je úplně něco jiného než šlapat v mokrém lepivém sněhu. S každým krokem zvedáme nějaké to kilčo navíc a nohy začínáme cítit. Navíc opouštíme upravenou cestu a začínáme postupovat neporušeným sněhem. První větší pauza je za Gerlovou pasekou a již začínáme cítit, že nohy něco ušly.

Přecházíme silnici na Javornou a čeká nás lehce demotivující úsek, kdy rovná cesta nebere konce. Následuje opět úsek volným terénem a hlavně se blížíme k jednomu z nejvýraznějších hřebenů západní části Šumavy. Vystoupání dvě stě výškových metrů direttissimou náš peleton slušně roztrhalo, ale v teplé hospůdce na Pancíři jsme se zase všichni sešli. 

Z Pancíře nás čekal už pouze sestup na Špičák, ale pokud jsme si mysleli, že je tím dobrodružství dnešního dne za námi, hluboce jsme se mýlili. Čekala nás totiž ještě cesta domů, kterou předznamenala Muřka hláškou: „Pán Bůh chtěl mít všechny blbce pohromadě, tak stvořil České dráhy".

Radost z včasného příchodu na nádraží nás velmi rychle přešla, když se přesně v čas odjezdu vlaku objevilo na informační ceduli avizované zpoždění 60 min. Nezbylo nám nic jiného než čekat, ale skutečnost byla bohužel taková, že náš rychlík dorazil až po devadesáti minutách. Když jsme usedli do příjemných sedaček v teplém kupé, rázem bylo vše odpuštěno a při pomalém usínání jsme začali myslet na vyhřátou vanu. České dráhy však myslely na naši bdělost a ostražitost, tak nám štíplístek suše oznámil, že se dispečer rozhodl zastavit náš vlak už v Klatovech (původně měl jet až do Prahy) a my jsme museli vystoupit a v romanticky neutěšené nádražní hale čekat půl hodiny na osobák, který nás (snad) konečně doveze domů. Aby dráhy dokázaly svoji dokonalost, rozhodly se všechny čekající lidi nacpat do jednoho vagónu a až poté, kdy hrozilo, že se jim tam všichni nevejdou, přišel nám průvodčí slavnostně oznámit, že pro nás vybojoval ještě jeden vagón.

Jelikož páni železničáři vyčerpali svůj denní příděl překvapení, dorazili jsme do Plzně pouze se zpožděním cca 140 minut a doma jsme byli už před půlnocí.

JB

Fotky najdete tady