Vejšlap „Cestou necestou“ 24. 10. 2015

26 účastníků (z toho 16 členů) a 1 pes

Ušli jsme přibližně 16 resp. 18 km (skupina, která šla nakonec po nově budované zimní lyžařské cestě na Gsenget).

Konečně jsme se zase po delší době vydali na klasický jednodenní Vejšlap na Šumavu. A začátek byl opravdu klasický – sraz na hl. nádraží ČD v Plzni a odjezd v 7:02 h vlakobusem (na trati je výluka) do Železné Rudy a autobusem na Novou Hůrku. Tam čekali další 4 účastníci a náš průvodce Pavel Nedvěd, zaměstnanec Informační a strážní služby NP Šumava. Věděli jsme jen přibližnou trasu Nová Hůrka – Ždánidla – Prášily, a že půjdeme po neznačených cestách a necestách.

Začali jsme asi 600 m po asfaltové cyklostezce k pomníku padlého pohraničníka Jaroslava Hodbodě. Náš průvodce nám povyprávěl o zřizování hraničního pásma, o stavbě železné opony i vzniku vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Dál jsme pokračovali čerstvě rozšířenou zimní lyžařskou cestou k signálce (fotopasti) a brzy jsme odbočili na lehce travnatou lesní cestu. Pavel povídal o lese, výsadbě i přirozené obnově lesa. Cesta (už mnohem méně znatelná) nás dovedla k první sklářské huti patřící k Hůrce - bývalé Leturnerhütte.  Tady cesta/necesta končila kolmo na potok, ten jsme ještě zdolali suchou nohou a pokračovali po mýtině svahem dolů trávou po kolena, občas přes nějaký ten padlý kmen. Dole znovu přes Drozdí potok a znovu jsme to zvládli bez nabrání vody do bot. Potom ale přišel krásný, téměř pohádkový úsek – jasně zelenou trávou a mechem porostlá cesta (tedy značně zamokřená), vpravo pár stromků a zpívající Drozdí potok. Kochajíce se okolím téměř každý tady lehce zahučel, a tak tu obstály opravdu jen dobře ošetřované vysoké boty. Vrátili jsme se k signálce (fotopasti), což málokdo poznal, ale hned jsme od ní zase odbočili, abychom vystoupali na Hůrku (Česká Huť x Stará Hůrka). Na zdejším nouzovém nocovišti jsme měli „polední pauzu“. Někteří sušili boty, ponožky nebo nohy, někteří všechno. Sluníčko hřálo a ani se nám nechtělo zvednout. Ale čekal nás výstup na Ždánidla (1309 m), a tak jsme museli pokračovat. Samozřejmě jsme cestu jen přešli a seběhli po louce k Jezernímu potoku (z jezera Laka). Ten jsme výjimečně přešli po cestě, tedy mostku. Hned za ním jsme opět odbočili do lesního porostu a po chvilce došli k Pašeráckým domkům. Opět se nám dostalo výkladu o těžkém životě na staré Šumavě. Přestože bylo po poledni, slunko svítilo a hřálo, ve stínu stále zůstávala jinovatka. Po krátkém mírném stoupání rádoby cestou jsme došli na rozcestí a přišla možnost volby – buď přes Abelesky (Abelovy hutě) nebo přes vrchol Dřevěné hole (1208 m). Skupina se rozdělila na dvě téměř shodné party. Vlasta se ujal vedení vrcholového týmu a my ostatní pokračovali s Pavlem k Abeleskám (zajímavé informace o lese, polomech na Polomu a Plesné, o životě sklářů). Několik nerozhodných přeběhlo, ale nikoho jsme neztratili a znovu se sešli před konečným výživným výstupem na Ždánidla. Odměnou nám byl nádherný kruhový výhled na šumavské kopce, a to i ve značné vzdálenosti, který kazila jen pára z Temelína a německé jaderné elektrárny Isar u Landshutu. Bonusem nám všem byl pohled na zřetelné vrcholky Alp (Dachstein, Zugspitze). Vzhledem k pokročilé hodině jsme museli pokračovat. Pavel nás ještě odvedl kousek zpátky ke kameni, který byl údajně nejvyšším bodem staré obchodní stezky ze Zwieselu do Hartmanic (tzv. Vintířovy stezky). Nám nezbývalo, než Pavlovi věřit J! A zase zkratkou trávou zarostlým prudším kopcem dolů přes kmeny a větve na cestu. Konečně! Jenže cesta lehce rozjetá, v kolejích klouzavé blátíčko a louže pod vrstvou spadaného lupení a prostředek plný kamenů – nešlo se nám v lese nebo na pasekách lépe? Přicházíme nad Prášily a máme ještě víc jak hodinku do odjezdu autobusu. Opět se dělíme na dvě skupiny – jedna odchází po cestě rovnou do Prášil (za vidinou hospody), druhá po nově budované zimní lyžařské cestě vzhůru směrem na Gsenget. Po chvíli však sbíháme přes cyklostezku i turistickou cestu svahem dolů k Prášilskému potoku a po zpevněné červené turistické značce přicházíme do Prášil. Autobusem do Železné Rudy, tam hodinu čekání na busovlak strávíme v cukrárně (za odměnu sladká tečka dnešního dne).

Vejšlap neměl chybu. Vyšlo perfektní počasí, poznali jsme krásná místa, kam bychom se sami nikdy nevydali. V poměrně náročném terénu jsme ušli cca 16 případně 18 km. A hlavně! - měli jsme vynikajícího průvodce! Díky, Pavle!

JK